Poptávkový formulář, ze kterého
nechodí „kolik to stojí?“

Typický poptávkový formulář vypadá jako výslech: jméno, firma, IČO, telefon, e‑mail, kraj, typ služby, popis poptávky. A pak textové pole, do kterého zákazník napíše dvě slova — „cenová nabídka“.

Za tři dny mu voláte a ptáte se na rozměry. On je nemá. Domlouváte zaměření. Přijedete. Zjistíte, že to nechce. Zaplatili jste naftu a půl dne.

Kde se to láme

Formulář se ptá na administrativu (kdo jste) místo na zakázku (co potřebujete). Přitom údaje o zakázce zákazník rád vyplní — jsou o něm a o jeho problému. Kontakt naopak dává nerad, dokud neví, co za to.

Co se ptát u výrobku

1. Co to je. Výběr z variant s obrázkem, ne otevřené pole. „Samonosná / přístěnná.“
2. Jak velké. Posuvník s rozsahem, ne prázdný input. Zákazník uvidí, co je běžné.
3. Co k tomu. Doplňky s cenou u každého — zákazník si sám staví rozpočet.
4. Kdy. „Do měsíce / do půl roku / zatím zjišťuju.“ Tohle jediné roztřídí poptávky líp než cokoli jiného.
5. Kam. Obec stačí. Podle vzdálenosti si spočítáte dopravu.

Co se ptát u služby

U kadeřnictví, studia nebo servisu je to jednodušší — místo rozměrů vybíráte z položek ceníku a k nim termín. Zákazník si naklikne, co chce, vidí orientační cenu i délku a rovnou si vezme volný slot.

Tři pravidla, která zdvojnásobí kvalitu poptávek

• Nikdy prázdné pole tam, kde stačí výběr. Lidé neradi píší, rádi klikají.
• Ukazujte cenu průběžně. Zákazník, který vidí, jak se číslo mění, se nezalekne finálního.
• Jedna otázka na obrazovku, když je jich víc než pět. Dlouhý formulář odradí, průvodce ne.

Jak poznáte, že to funguje

Přestanou vám chodit dotazy „kolik to stojí“. Místo nich přijde: pergola 4 × 3, antracit, motorické lamely, Brno-venkov, do konce léta. To se dá nacenit u kafe.